Toto je náš příběh

Náš první příběh začíná před 22 lety, kdy jsem byl v této zemi poprvé. Když jsem přiletěl do Cotonou, což je bývalé hlavní město, ubytovali jsme se v místním hotelu, kde jsme strávili týden. Je to krásné město přímo na pobřeží , které čítá 1.300 000 obyvatel . Po týdnu jsme taxíkem jeli do vnitrozemí do města Djougou, které je vzdáleno 550 km od pobřeží. Jeli jsme buší po prašné cestě , před námi jel ještě jeden taxík . Najednou vběhlo před taxík, který byl před námi dítě, byl to asi jedenàctiletý kluk, který u silnice prodával nějaké drobnosti. Taxík ho srazil do příkopu .Když jsem řekl taxikáři, ať zastaví , že vezmeme kluka do místní soukromé kliniky, řekl, že když zastavíme , tak nás zabijí . Jeli jsme tedy dál, když jsem se zeptal, co se s nim stane, řekl, že buď přežije , nebo ho zahrabou do země . Dětský život nemá v Africe žádnou hodnotu. Druhý příběh se odehrává při příjezdu do města Djougou, kde jsme si pronajali dům od jednoho Holanďana . Jelikož jsme potřebovali nějakou dívku na praní a úklid v domě , zajeli jsme do jednoho z domorodých kmenů za místním náčelníkem , kterého jsme požádali o dívku , která nám bude pomáhat v domě. Náčelník nám zavolal 70 dětí, z kterých jsme si měli vybrat. Vybrali jsme 17 letou dívenku. Když jsme přijeli domů, uvařili jsme oběd, byl to řízek s bramborami . Dívka ale nechtěla vůbec jíst . Mysleli jsme si, že je třeba nemocná, tak jsme ji vzali a odvezli zpět . Ptali jsme se náčelníka, proč nám nechce jíst , náčelník nám odpověděl , že muži snědí maso ze slepice, ženy snědí zbytek masa od kosti a děti jedí pařáty ze slepice a střeva. Řekl nám, ať ji vždy dáme peníze a ona si koupí jídlo , na které je zvyklá, na místní tržnici . U nás Evropanů je dítě na prvním místě, v Africe je bohužel na místě posledním. Afrika je krásná , ale k dětem tvrdá a nemilosrdná .<br>